Přejídání

13. ledna 2008 v 11:41 |  Poruchy příjmu potravy
Jsme naprosto bezmocní vůči svodům načaté čokolády, švédského stolu nebo misky se sušenkami. Jídlu, které máme před očima, nedokážeme odolat.
"Lidé věří tomu, že se přejí pouze v případě, že jim jídlo mimořádně chutná, nebo pokud jsou hladoví. Ve skutečnosti jsou to ale ty nejposlednější faktory, které ovlivňují to, kolik jídla sníme," říká vedoucí lékařské katedry Cornell University, Brian Wansink. "To, co ve skutečnosti mnohem více ovlivňuje naše stravovací návyky, je dosažitelnost a viditelnost jídla."
Brian Wansink se již několik let věnuje pozorováním stravovacích návyků lidí a uskutečnil na toto téma množství rozsáhlých výzkumů. Souhrnné závěry z nich zveřejnila CNN.
V jednom ze svých experimentů umístil Wansink misku se sladkostmi a čokoládou na měsíc do několika kanceláří. Každý den potom misku posunul o kousek dál od pracovních stolů, takže ji zaměstnanci časem ztratili zcela z očí. Ukázalo se, že pokud měli pracovníci cukroví na dosah, snědli o pět kousků denně navíc. To ovšem znamená 125kalorií denně a víc než pět kilogramů ročně navíc.
"Pokud máte před sebou dobře viditelné a snadno dosažitelné jídlo, kdykoli vám na něj padnou oči, musíte udělat rozhodnutí: chci, nebo nechci to sníst? Sedmadvacetkrát si řeknete, že ne, ale poosmadvacáté už si pomyslíte, že možná. A potřicáté se začnete přesvědčovat, že je to vlastně docela dobrý nápad, protože vlastně máte hlad," vysvětluje Wansink.
"Stejně funguje i dosažitelnost. Pokud je jídlo snadno dosažitelné a vy pro jeho získání nemusíte udělat nic víc, než jen natáhnout ruku, sníte ho mnohem víc než obvykle."

Nejvíc sníte, když...

Wansink se svým týmem zjistil, že největší porce snědí lidé, kteří jedí:
- takzvaným rodinným stylem, kdy je jídlo servírováno na velkých mísách a hrncích na stole
- přímo ze sáčku či krabice
- na větších talířích nebo z větších nádob
- před televizí, v autě nebo s přáteli
Stejné pravidlo platí i pro bezmyšlenkovité jedení. V jiném experimentu rozdělil Wansink skupinu sto padesáti respondentů na tři části. Každá skupina dostala k dispozici neomezené množství bramborových chipsů. Třetina respondentů však měla ve svých chipsech každý sedmý lupínek obarvený načerveno. Druhá skupiny měla obarvený každý čtrnáctý a zbytek respondentů neměl obarveny žádné chipsy.
Rspondenti, kteří neměli žádné obarvené chipsy, snědli v průměru 23 bramborových lupínků. Ti, kteří měli každý čtrnáctý obarvený, jich snědli průměrně patnáct a respondenti, kteří měli ve své porci obarvený každý sedmý, jich snědli pouze deset.
Červené, nepřirozeně působící chipsy totiž fungovaly u respondentů jako jakási stopka a přinutily je zamyslet se nad tím, jestli opravdu ještě chtějí pokračovat v jídle. Z toho důvodu také Wansink zastává názor, že v rámci boje s by se cukroví a chipsy měly prodávat v malých sáčcích. Podle jeho odhadů by to pomohlo v boji s přebytečnými kilogramy až sedmdesáti procentům lidí. Pokud by snědli jeden sáček, museli by se zastavit a položit si sami sobě otázku, zda chtějí v jídle pokračovat a sníst ještě víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama